Všechno to začalo jedním starým karavanem, který jsem si přivezl s hlavou plnou plánů a nadšení. Měl z něj být pojízdný bar – něco neobyčejného, s duší a příběhem. Říkal jsem si, že to nebude nic složitého. Stačí vystěhovat nábytek, trochu upravit vnitřek a hurá na cesty.
Jenže už při prvním pořádném zásahu jsme zjistili, že dřevěná konstrukce, která karavan držela pohromadě, je úplně ztrouchnivělá. A tak jsme to riskli. Když jsme ho rozebrali, rozpadl se úplně. Zbyla jen holá podlaha na podvozku. Tehdy by bylo nejjednodušší to vzdát.

Ale vzdát se… to ke mně nikdy moc nešlo.

Po pár dnech přemýšlení – a asi i trochu umanutosti – jsem se rozhodl, že to prostě zkusím postavit znovu. Od základů. O stavbě karavanu jsem nevěděl vůbec nic. Učil jsem se za pochodu, hledal návody, radil se, a hlavně hodně improvizoval, protože tvary karavanu nejsou zrovna standardní.
Naštěstí jsem na to nebyl sám. Kdyby nebylo pomoci mé rodiny, skvělých kamarádů, a hlavně dvou chlapů, bez kterých by to celé zůstalo jen nedokončeným snem – mého táty a švagra – tak by tenhle bar nikdy nestál.

Můj táta – parťák, který se toho nezalekl. Trávili jsme spolu víkendy i večery – a i když jsme občas měli každý jinou představu, jak „to má být“, byla to neskutečně silná zkušenost.
A švagr Radek, který měl trpělivost i v situacích, kdy bych já už dávno bouchl dveřmi. Oba byli oporou v momentech, kdy už docházely síly, chuť i motivace.
Byly dny, kdy to šlo od ruky. A pak dny, kdy jsem si říkal, že tohle byl fakt šílený nápad. Ale nakonec se to všechno spojilo – práce, pot, pomoc, i emoce. A tak vznikl karavan, který je víc než jen pojízdný bar.

Je to bar, který v sobě nese kus nás všech. Mě, lidí kolem mě, a hlavně kus srdce. Stavěli jsme ho proto, aby mohl být součástí i vašich příběhů – vašich oslav, radostí, nových začátků, významných dnů… Aby se v něm psaly nové vzpomínky.

Doufám, že až u nás zvednete sklenku, ucítíte kousek toho, co za tím vším stálo.